Můj manžel odešel, vrátil se, čekám na jeho lásku. Stojí to za to? Pravoslavný časopis Foma

Manžel se vrátil od milenky k rodině. Důvodem odchodu od rodiny je, že ho unavoval tento postoj k sobě samému. Neodešel k milence, ale odešel OD své ženy.
8 let manželství, 7letý syn. Před rokem můj manžel opustil rodinu. Řekl mi, že nikam nejde. Že ho už všechno nebaví. Že chce rodit sám. Neví, jestli se vrátí, nebo ne. Rok žil v jiném městě, moc se s ním nestýkali. Se synem komunikoval jen na mou žádost. Nepomáhal. Nechtěl udržovat vztahy s žádným z příbuzných ani přátel. Řekl, ať mě neobtěžují, nechají mě na pokoji. To znamená, že prostě zmizel, ani neřekl, ve kterém městě je.
Celý rok jsem mu psala a prosila ho, aby se vrátil. Buď neodpovídal, nebo jen zřídka poslal smajlík. Častěji mě ignoroval. V prvních měsících říkal, že to je konec, jsem pryč. Mám nový život. Že jsem měla dřív přemýšlet o tom, jak se chovat, že je už pozdě. Že už je limit a on už nic nechce. (Hádali jsme se velmi často, velmi. Jsem velmi žárlivá. Na začátku našeho vztahu mi dával důvody. Pak se usadil, začal žít pro rodinu, ale já jsem si neustále pamatovala, jak se choval, co si předtím dovolil, a proto jsem mu nemohla věřit. Proto jsem neustále volala, otravovala, žárlila, měla záchvaty vzteku. Můj manžel je vznětlivý člověk a já také. Často jsme mluvili o rozvodu. Já. Manžel se mě snažil uklidnit, říkal, že všechno je minulostí. Žijeme v přítomnosti. Momentálně je všechno v pořádku, všemu rozumím. Ale po další hádce jsem znovu navrhla rozvod. A on řekl, že je to dobře. Že je všechno nudné a možná to takhle bude lepší. Pak jsme si povídali, omluvila jsem se, že jsem mluvila v zápalu boje. Ale pak se všechno změnilo. Zdálo se, že manžel toto rozhodnutí přijal a rezignoval. Každý den byl vůči mně chladnější a chladnější a začal říkat, že odejde. Brzy. Tak jsme žili měsíc (stejně jako cizí lidé, z jeho strany nebylo žádné teplo, distancoval se ode mě. Spala jsem – spala) a pak. Jednoho rána říká, že odchází. Že o tom dlouho přemýšlel a nakonec se takto rozhodl. Sbalil si věci a odešel.
O rok později se vrátil. Celý rok jsem si psala a pak se mi ozval, začali jsme si povídat. Zeptal se, jestli na něj čekám. Jestli někoho mám. Řekl si, že nikoho nemá.
Vrátil se, setkali jsme se s ním se synem (syn celý rok moc trpěl, každý den plakal, v noci kňučel, chci tátu).
Jak se ukázalo, neodjížděl nikam, ale za dívkou. Do jiného města. 3000 km od nás. Potkali se ve hře a tam se začali bavit. Byla k němu přátelská a milá. A tehdy už pro nás bylo všechno špatné, hádky, hádky. Neustálé podezření z mé strany, hrabání se v telefonu (ale on chtěl jiný telefon, ve kterém hrál hru a mluvil s ní). Takže v ní zřejmě našel dobrou konverzačku, upřímnou, veselou, chápavou. Nevím jak ani co se tam stalo, ale šel za ní). Po návratu k rodině jsem ten telefon nějak našla a přečetla si jejich korespondenci, kterou zapomněl smazat. Že k ní jde, že brzy bude se svým dítětem, že ji miluje.
Když jsem to viděla, byla jsem prostě ohromená. Myslela jsem si, že vlastně odešel nikam, ode mě, že ho unavuje mě snášet (navíc jsem nikdy nepracovala, on nás kompletně zaopatřil a měl hypotéku). Bavili jsme se. Řekl, že opouští mě, ne ji. Že je to se mnou už nesnesitelné. Že ho unavuje vymývání mozku a že mu je to už úplně jedno. Že ji nemiluje (jen si vyměňovali fotky, nikdy se před nastěhováním k ní osobně neviděli), že prostě chce začít nový život, s čistým štítem. Žil s ní celý rok. Říká, že to bylo dobré, upřímné, pohodlné. Že byla úplně jiná, úplný opak mě. Cítil se s ní dobře. Ale celý rok se mu stýskalo po rodině a uvědomil si, že nás potřebuje. Že mě miluje a chce se k nám vrátit domů. Tak se rozhodl vrátit domů. Říká, že se mezi nimi nic nestalo, všechno bylo v pořádku. Prostě si uvědomil, že rodina je pro něj důležitější. Plakala a prosila ji, aby zůstala.
Teď je doma, poblíž. Nekomunikují s ní. Když šel domů, neřekl jí to, byla v práci. Jen řekl, že asi tři dny předtím řekl, že se tak rozhodl. Pak jí ve vlaku napsal, že odjíždí. Byla v šoku, řekla, proč by to nemohlo být humánní, vyprovodil by tě, rozloučili by se. Odpověděl, že nechce.
Žádám o pomoc. Neustále na tuhle situaci myslím. Neustále se ho ptám, jaká je, proč mě opustil. Proč ji potom opustil. Bude tohle opakovat? Bude mu chybět? Bojím se, že za ní bude chtít jít.
Řekl, že z těchto rozhovorů nic dobrého nevzejde. Že je to všechno minulost.
Když se zeptám, jestli se to může stát znovu, říká, že nikdo neví, co bude dál. Říká, jak ti to můžu slíbit? Nechci odejít a tím to končí. Vrátil jsem se k tobě. Miluji tě. A kdo ví, co bude dál.

Máte otázky?

Zeptejte se psychologa hned!

08 2019 мая
Ksyu sha, ahoj! Pokud ti vyhovují podmínky konzultace, jsem připraven/a s tebou probrat tvou situaci.
08 2019 мая

Dobrý den. Ano, pojďme si o tom popovídat.

Odchod manžela z rodiny a zrada je pro vztah krizí. A k jeho obnovení potřebují oba partneři:
– analyzovat, mluvit o stížnostech a očekáváních od svého partnera,
– rozvíjet nová pravidla komunikace a chování,
– zjistit, co mohou partneři udělat, aby si navzájem odpustili,
– stanovit časové rámce potřebné pro odpuštění,
– po skončení funkčního období se k tématu zrady nevracejte.
Ksyusho, chápu to správně, že jsi připravená vztah obnovit, ale bojíš se, že se to stane znovu?
Pokud analyzujete, proč váš manžel odešel, co můžete změnit a přinést do vašeho vztahu?

Ano, obávám se, že by mohl svůj odchod zopakovat. Myslím, že je špatné utíkat před problémem, jako to udělal on. Ukazuje se, že není spolehlivý.
Uvědomila jsem si, že s ním netrávím dostatek času, protože to říkal na rovinu. A že se necítí milovaný a potřebný. Všechny ty hádky, odliv mozků.
Co můžu změnit?
Můj postoj k němu. Snažím se mu projevovat lásku, péči, náklonnost. Našla jsem si práci, nevolám jako dřív, snažím se mlčet, abych se nehádala.
Říká, že neodešel kvůli milence, ne proto, že by se zamiloval. Ale proto, že už se mnou nemohl být.
A uvnitř mě jsou strachy. Nechápu, jak je možné nás opustit. A prostě se zvednout a odejít.

A uvnitř mě jsou strachy. Nechápu, jak je možné nás opustit. A prostě se zvednout a odejít.

Chápu to správně, že se bojíš, že budeš opuštěn/a, i když teď pro vztah hodně děláš?
Pokud vaše obavy nezmizí, jak se bude vyvíjet váš vztah s manželem?

Ahoj, Ksyusho? Je pro tebe konzultace stále aktuální?

Jsme ženatí 15 let, máme dvě dcery ve věku 12 a 14 let. Vzali jsme se z lásky, ale v určitém okamžiku naše city zeslábly: manžel byl zaneprázdněn kariérou, já jsem vychovávala děti a pracovala. V práci se manžel sblížil s kolegyní, podvedl ji a prakticky opustil rodinu, začal s ní lhát a cestovat. Když všechno vyšlo najevo, bylo to těžké: upadla jsem do hluboké deprese, zhubla a onemocněla. Dlouho jsem se léčila, mimo jiné i antidepresivy.
Naši rodiče se postavili na mou stranu a stranu dětí. Můj manžel byl rozpolcený mezi dvěma ženami a nakonec ho opustila milenka. Několik let byl chladný: dělal všechno pro rodinu, sblížil se s dětmi, já čekala, doufala, modlila se. Čas plynul, zdá se, že ke mně oteplil, ale už nemám psychickou sílu čekat, až se ke mně jeho city vrátí. Jednou řekl, že zůstal nejen kvůli dětem, ale také že máme minulost a já nejsem cizí. Ale já neustále žiji, jako bych byla sama, prakticky se mnou nic nesdílí. Večer po práci mlčí. Komunikujeme s jeho přáteli, příbuznými, zvenčí jako opravdová rodina. Ale v manželství jsem osamělá.
Když se snažím mluvit o vztahu, většinou mlčí a poslouchá a pokaždé nakonec řekne, že se bude snažit, ale nakonec se moc nesnaží. Ano, trochu se zahřeje, ale pak zase samota v manželství.
Je mi 35 a chci dalšího syna, ale on už žádné další děti nechce. Cítím se nesmírně unavená z čekání a osamělosti. Chápu, že navenek je všechno v pořádku, ale žiju s duševní bolestí a prázdnotou.
Mám práci, spoustu koníčků, ale to mě nezachraňuje. V určitém okamžiku jsem si začala myslet, že pro mě bude jednodušší být s dětmi sama.
Když se s dětmi směje, tančí, objímá je a vtipkuje s nimi, nesnesitelně mě bolí, když vidím, jaký dokáže být se mnou.
Snažím se vypadat co nejlépe, vařím chutné jídlo, sdílím jeho zájmy, ale nepřináší mu to radost. Modlitby mi pomáhají trochu zmírnit bolest a zoufalství.
Vždycky jsem na něm byla až moc závislá. Teď se učím všechno, co dělal v rodině, aby v případě odloučení děti nepocítily žádné změny. Stala jsem se trochu silnější, oddělila jsem se od něj a naučila se mít ráda sama sebe a necítit se jako nikdo.
Vyprchávám s ním. A nemám sílu žít paralelně a předstírat, že jsem vzorná rodina. Začala jsem přemýšlet, že se najde muž, který si mě bude vážit, dokonce jsem si začala všímat hodných mužů, kteří by mě slyšeli a viděli, a nebydlí vedle mě, jako on – buď kvůli dětem, nebo ze strachu, že začneme ničit všechno, co jsme vytvořili (včetně toho, že mu najdeme nové bydlení nebo sdílení bytu).
Nevím, jak mám žít svůj život. Apoštol Pavel řekl: „Láska dlouho trpělivě trpěli.“ Ale jak dlouho mám ještě čekat? Je mi 35 a chci být štěstí a milován. Co může v mém případě říct kněz?
Mluvila jsem o tom s naším knězem, když můj manžel někam cestoval se svou milenkou – kněz mi řekl, abych nejednala ukvapeně a počkala. Ale já umírám osamělostí v manželství a lhostejností. Jsou to dva roky, co se rozešli. Když sečtu všechny ty roky, co spolu máme, tak polovina z nich je bolest. Pořád jsem pro něj cizí. Zdá se mi, že když se rozejdeme, konečně pochopí, že žil ve snech a nevážil si toho, co jsme stvořili. A dál žít poblíž, ale ne spolu a čekat na zrnka tepla – to mě vysává veškerou energii.

Arcikněz Andrej Efanov odpovídá:

Obecně by se samozřejmě takové situace neměly projednávat dopisy, ale osobně, a to jak s knězem, tak s psychologem, protože je třeba klást doplňující a objasňující otázky a nějakým způsobem sledovat dynamiku toho, co se děje.

Jste mladá a inteligentní žena, zdá se mi, že jste velmi správně popsala důvod této situace: vnitřně jste na svém manželovi velmi závislá. To není jen váš problém. Je docela běžné, že je žena na muži velmi závislá, a to natolik, že zapomíná na sebe, na svou důstojnost a hrdost.

Vidíte, být vdaná neznamená stát se stínem svého muže, dělat všechno jen pro něj a zapomínat na sebe, ne, ne a ne! Být vdaná znamená nežít sama, ale společně s úžasnou, spřízněnou duší, ale přesto manžel a manželka nesplynou v jeden organismus a s obrovským společným prostorem, fyzickým i duchovním, zůstávají každý samostatnou osobou a individualitou. To se mi při výchově dětí často neučí, ale je velmi důležité se to naučit: ve vztahu byste se nikdy neměli ztrácet! Ano, žena do manželství investuje hodně ze sebe, například riskuje svůj život, rodí společné děti a rodí je. Ale i v tuto chvíli je velmi důležité pochopit a pamatovat si, že nejste jen matka, ale jste vy, a ne jen ta, která dítě rodí, rodí a krmí. A když se objeví děti, oba se stanou rodiči – ale zároveň oba nepřestávají být manželi, rozumíte? A je potřeba najít rovnováhu a oba se podílet na dětech a jeden na druhém.

Jsi skvělá, že jsi zesílila! Je dobře, že máš práci a koníček, to je pravda. Ale obávám se, že pro tebe to není zrovna vysvobození z této situace, ale série aktivit, které jsou obecně nezbytné a příjemné, ale nemají žádný účinek. Uvnitř se musíš přestat tolik fixovat na svého manžela, jeho pocity a reakce. To neznamená, že jsi ho přestala milovat, ne! Znamená to, že ty sama stojíš na vlastních nohou, a to v první řadě – vnitřně, psychologicky. Musíš myslet ne na svého manžela a jeho pocity, ale pravděpodobně spíše na svou důstojnost: Jsi sama šťastná? Opravdu jsi chtěla žít a očekávat lásku od člověka, který tě zradil? Je dobře, že rodina dostala šanci, to je velmi dobrá možnost. Ale odpusť mi, nejsi to ty, kdo by měl od svého manžela očekávat lásku, je to on, kdo by tě měl požádat o odpuštění za to, co udělal v zákonném manželství, rozumíš? A ty, když jsi odpustila, žij důstojně a spusť z manžela oči! Nejde o to odejít a rozvést se, ne! Jde o to, abyste se na situaci podívali střízlivě: váš manžel podvedl, vrátil se a vy jste akceptovali situaci, kdy se vrátil, dalo by se říct, do rodinného systému jako celku, ale ne proto, aby s vámi znovu vybudoval romantický vztah. Rozumíte? Nepřihlásil se k tomu, aby hledal vaši lásku a náklonnost, a pokud jste již takové podmínky akceptovala – “kvůli dětem” a “nejsem cizí”, pak s tím také chladnokrevně žijete: jste s ním kvůli dětem a on obecně není cizí, majetek je společný, okruh známých, příbuzní a tak dále. Ale proč tak bolestně čekáte na lásku od něj, proč se tak ponižujete? Možná napíšu něco, co tě zraní, ale například, respektovala bys muže, kterého jsi podvedla (nedej bože, ale například), pak se rozhodl vrátit, abys nemusela znovu budovat svůj život, a on by se o tebe staral, vařil ti večeře, pral ti oblečení, hrál si s dětmi, ale zároveň se ti díval do očí s prosebným pohledem, jako, budeš ho zase milovat, nebo ne? Pravděpodobně bys mohla žít s vřelými city k němu, s vděčností za dům, život a děti, s klidem v duši, že nemusíš hledat byt a zavádět celý tento systém s jídlem, energiemi, s tím, jak si určit pořadí komunikace s dětmi, byla bys klidná, že na tebe rodiče zase netlačí a nedívají se podezřele, a obecně, schovávat se s milencem na cestách je docela drahé a pro dospělou ženu i nějak trapné. Ale dokázala bys takového muže milovat a respektovat ho? Otázka.

Ale co kdyby začal žít klidně, vyrovnaně, k vlastní spokojenosti a přestal se vám podlézat? Pravděpodobně byste se na něj dívala alespoň se zájmem. Samozřejmě to nejsou duchovní věci, ale psychologické. Takový postoj by byl adekvátní zradě manželky, pro kterou „není cizí“. „Není cizí“ je na mnohem větší vzdálenost než někdo, kdo je milován, rozumíte?

A doporučil bych vám chovat se v souladu s podmínkami, takříkajíc, obnoveného manželství. Opakuji, nejde o rozvod, ne o skandály a hádky, ale prostě o adekvátní chování.

Můžete se samozřejmě modlit za svou rodinu, ale doporučila bych vám modlit se za to, abyste měla vnitřní sílu pro tuto důstojnost a tuto vnitřní nezávislost na svém manželovi.

Co se týče vašeho syna. Je vám teprve 35 let, máte dvě dcery. Nejdříve se vnitřně obnovíte, pak budete moci uvažovat o třetím mateřství. Jinak kde na všechno vezmete prostředky a co naučíte své děti? Starejte se o sebe trochu, počkejte. Modlete se ranní a večerní modlitby, starejte se o sebe, přestaňte bolestně čekat, až vás manžel bude milovat – a okamžitě místo tohoto čekání se vaše síla zvýší, protože nezmizí do vzduchu.

No, a. nesnaž se tolik vytvářet „ideální rodinu“. Tvůj manžel to vidí, myslí si, že jsi tak šťastná a v pohodě. Proč? Chovej se neutrálně, nesnaž se všem dokazovat, že je všechno v pořádku. Byly jste spolu na návštěvě – není třeba předstírat. Nehádáte se, chováte se slušně – to stačí. Přestaň plýtvat energií na vytváření „Potěmkinovy vesnice“ dobré rodiny – hned uvnitř pocítíš sílu, to ti říkám jistě!

A nesnaž se manželovi dokazovat, jak moc se mýlí! Jaký jsi to vymyslela plán: Odejdu – a on pochopí, že je ztracený. Ne, takhle to nefunguje. Teď trochu zmírni svou vášeň a on uvidí, že se ti vlastně tak dobře nedaří. Tolik se snažíš předstírat, že je všechno úžasné, tolik se mu dvoříš, že by si člověk mohl myslet, že to ty jsi ta, která podvedla a teď hledá odpuštění. Je to opravdu možné?

Takže se modlete, starejte se o sebe, o své zdraví, přestaňte plýtvat energií na vytváření zdání ideální rodiny doma i na návštěvách a na čekání, až se váš manžel zahřeje.

A jen pro případ, že by muž byl sám se sebou, je normální! Nejsme jako ženy. Přijdete z práce domů – chcete být jen v tichu. To platí i v případě, že je vaše žena velmi milovaná a manželství je opravdu šťastné, ale stále potřebujete sedět sami, relaxovat. A převyprávět, co se stalo v práci, zvláště pokud nejde o úspěch, věřte mi, že opravdu nechcete. Ale přijdete, sednete si, trochu si odpočinete – a už osvěžení jdete ke své ženě a dětem. No, to je spíše informace do budoucna.

A tady je manžel, který se o vás nesnaží. Samozřejmě se nepoběží domluvit, co to říkáte! Možná si dokonce myslí, že jen plní svou povinnost: neopustil rodinu, hraje si s dětmi, poslouchá rodiče, takže je to dobrý člověk. A nebyl to on, kdo opustil tu ženu, ale ona opustila jeho. Rozumíte, že? Říkám to proto, že v této mezifáze opravdu potřebujete přehodnotit své postavení v tomto vztahu s manželem.

Jakmile uvidíte, jak se věci doopravdy mají, uklidníte se a zesílíte.

Položte otázku knězi

Chcete se kněze na něco zeptat? Nejprve doporučujeme zkontrolovat, zda již neexistuje zveřejněná odpověď na podobnou otázku.