Proč se tak hnojní houba jmenuje?

V dětství pro mě byli hnojníci zosobněním muchomůrky. Zdálo se mi, že nejnebezpečnější a nejjedovatější jsou tyto tenkonohé houby se zvonkovitými klobouky, rostoucí ve svazcích u paty stromů a pařezů.

Když jsem se ale začal zajímat o houby, zjistil jsem, že tyto „muchomůrky“ nejsou jedovaté a říká se jim hnojník. Také jsem zjistil, že v rodu hnojníků je více než 150 druhů, z nichž mnohé jsou si velmi podobné. Budu ale mluvit jen o některých – vlastně o těch, které rostou tady na Dolním Donu (nebo spíš se kterými jsem se stihl lépe poznat).

Prvním druhem, nejrozšířenějším, je hnojník třpytivý Coprinellus micaceus neboli hnojník červený nebo hnojník slídový, již výše vyobrazený. Houby dostaly toto jméno za prvé pro červenou barvu klobouku a za druhé pro lesklý, „třpytivý“ zrnitý povlak na klobouku (který může s věkem zmizet, včetně smytí deštěm).

S hnojníkem třpytivým se už setkal snad každý, protože je všudypřítomný. Brzy po dešti se tyto houby objevují ve shlucích u pařezů a stromů a uvolňují půdu. Mohou být viděni v lese, v parku a poblíž vašeho domova.

Ale život třpytivého hnojníku je pomíjivý. Druhý den dozrává: klobouk přechází z vejčitého do tvaru prostrátého zvonu, tmavne, desky se zbarvují z bílé do modročerné.

Tím začíná autolyzační (samotrávicí) reakce a třetí nebo čtvrtý den zanechávají hnojníci velkou „inkoustovou“ skvrnu. Samozřejmě jsem uvedl průměrnou délku života hnojníka – vše závisí na vnějších faktorech. Stává se, že ráno vidíte mladé houby a večer jsou již staré a začal proces autolýzy.

Proces samorozpouštění a krátká životnost jsou vlastní všem hnojníkům. Když se hnojníci neobjeví na jednom místě současně, je pozorován následující obrázek.

Pokud třpytivý hnojník rozkládá mrtvé dřevo a je na něm přichycený, pak hnojník bílý (Coprinus comatus) roste na bohaté vyhnojené půdě, mezi trávou v parcích, na náměstích, pasekách a loukách – jedním slovem ho najdete v stejná místa, kde rostou hnojníky luční a žampiony polní. Hnojník bílý je největším zástupcem svého rodu. Houba může dosáhnout výšky 20 cm.

Na rozdíl od hnojníku třpytivého neroste hnojník bílý ve svazcích, ale ve velkém, i když existují i ​​jednotlivé exempláře. Hnojník bílý se také nazývá střapatý (pro jeho neodmyslitelnou „střapatost“).

Hnojní brouci bílí mají na stonku úzký prsten.

Nakonec houba stárne a také se mění v „inkoust“.

I když se bílí hnojníci objevují později než ti blikající, v létě rostou až do mrazů: viděl jsem je i v prosinci! Jako první se ale v dubnu objeví hnojník roztroušený Coprinellus disseminatus, obklopující pařezy a stromy.

Toto je skutečně „houba, která se nenachází v jednotném čísle“. Hnojník roztroušený je jedním z nejmenších hnojáků: klobouky nemají větší než jeden a půl centimetru. Ale nejmasivnější z nich. V jedné rodině můžete napočítat více než sto plodnic!

Hnojník domácí, Coprinellus domesticus, je velmi podobný hnojníku mihotavému. Rozdíl je v tom, že roste převážně jednotlivě, méně často – více kusů v trsu a hlavně na mrtvém dřevě.

Jeho charakteristickým rysem je ztluštění na bázi stonku a pubescence – ozonium (i když není vždy detekováno).

Traduje se, že tomuto hnojníku se přezdívalo hnojník domácí, protože rád žije ve vlhkých oblastech. Může být.

Dalším zde rostoucím hnojníkem je půvabný a miniaturní hnojník zlatý Coprinellus auricomus.

Jeho život je ještě kratší. Ráno jdete na houby a všude v trávě trčí čepice, které vypadají jako miniaturní deštníky. Vrátíte se – není nic a nezůstaly žádné stopy. Zmizely, „dematerializované“.

A nakonec šedý hnojník Coprinopsis atramentarius. Zpočátku jsem si je spletl s hnojníky, protože rostou ve stejných shlucích, na podobných místech. Ale když jsem viděl skutečné šedé hnojníky, uvědomil jsem si ten rozdíl. Za prvé, jsou větší než blikající. Za druhé, jejich klobouky jsou opravdu šedé, ne červené a bez jisker. A za třetí, hnojník šedý je u nás poměrně vzácný.

Hnojník šedý má jiné jméno – inkoustová houba. Dříve se spolu s bílým hnojníkem používal při výrobě inkoustu. Kapalina vzniklá při procesu autolýzy a určitým způsobem zpracovaná byla pro ochranu důležitých dokumentů smíchána s běžným inkoustem. Faktem je, že výtrusy hnojníků tvoří při zasychání jedinečný vzor. Podpisy vytvořené takovým inkoustem byly zkoumány pod mikroskopem a byly načrtnuty vzory.

Stále nechápu, proč se tato velká skupina hub nazývá hnojník, protože jen málo z nich skutečně roste na hnoji. Asi kvůli latině. Coprinus, coprinopsis, coprinellus. Přímý překlad slova „coprinus“ z latiny je „hnojník“. Ale proč taková latina? Tuto otázku necháme na vědcích.

A nyní se dostávám k hlavní vlastnosti hnojníků, která se odráží v názvu. Na protialkoholní. Alkohol (etylalkohol) se v lidském těle nakonec rozkládá na oxid uhličitý a vodu. Mezistupněm jeho rozkladu je acetaldehyd, což je svalový jed. Hromadění tohoto „poločasového“ produktu alkoholu v těle při nadměrné konzumaci způsobuje celý komplex oněch nepříjemných pocitů nazývaných syndrom kocoviny. Látka koprin, která je obsažena v hnojníku, tedy brání rozkladu alkoholu v těle právě ve fázi acetaldehydu. Acetaldehyd se tedy hromadí v nebezpečném množství a člověk zažívá všechny příznaky charakteristické pro otravu, včetně averze k alkoholu. Pokud nebudete pít alkohol, nebudou žádné vedlejší účinky. Jakmile si ale znovu „upijete skleničku“, vše se stane znovu. Princip působení koprinu – inhibice rozkladu alkoholu ve stadiu acetaldehydu – se v medicíně široce používá. Stejnou vlastnost má i protialkoholní lék disulfiram, známější jako Esperal.

Okamžitě proto varuji ty, kteří rádi mávají špuntem pod houbami: na hnojáky tento trik nebude fungovat. Následky budou velmi nepříjemné, i když ne fatální. Ano, hnojní brouci jsou jedlé houby! V některých evropských zemích je navíc hnojník bílý považován za pochoutku. Samozřejmě neberu v úvahu četné drobné plůdky typu roztroušených hnojáků a jim podobných – z kulinářského hlediska nezajímají. Ale třpytivé, šedobílé hnojníky žerou. Jedl jsem i domácí. Rozhodně řeknu: určitě byste měli vyzkoušet dušené hnojníky! Blikající se navíc dají v naší oblasti snadno sbírat – někdy rostou ve velmi velkých skupinách. Jen jedno upozornění: hnojáky musíte sbírat, dokud jsou ještě mladé, s neotevřenými klobouky, než houby dozrají, dokud mají houby bílé pláty. Řeknu více: proces zrání se vyskytuje i u sbíraných hub! Proto je nutné hnojníky po sběru co nejrychleji uvařit, případně rychle zmrazit. Pravda, nikde není řečeno, co se stane, když sníte již zralé houby se ztmavlými talíři. Myslím, že je to v pořádku: jídlo bude prostě bez chuti a zralý hnojník vypadá neesteticky a nechutně.

A hnojní brouci se připravují velmi jednoduše. Musíte je umýt a vložit do suché, vyhřáté pánve. Malí hnojní brouci – celé, velké (bílé) – se lámou na plátky. Nelijte žádný olej ani vodu. Velmi brzy samy houby pustí lahodnou šťávu, hodně šťávy, začnou v ní plavat! Trochu je podusíme ve vlastní šťávě a pokrm je hotový! Dosolíme a sníme. Můžete přidat bylinky a zakysanou smetanu. Vladimir Soloukhin napsal, že takto připravení bílí hnojáci jsou „chutnější než křepelky“! Křepelku jsem nejedl, nemám s čím srovnávat, ale potvrzuji, že nejchutnější je hnojník bílý.

Coprin působí nejen na alkohol podaný současně s houbami, ale také na alkohol požitý den předem a také nějaký čas po konzumaci houbového pokrmu. Proto, než budete jíst hnojníky, přemýšlejte o tom, zda jste včera pili alkohol a zda si ho dáte zítra.

Mohu však ty, kteří je rádi zastavují za obojek, trochu uklidnit: podle posledních údajů jsou z hlediska alkoholu nebezpeční pouze hnojníci šedí. Bílé a třpytivé byly rehabilitovány. Jednoduše obsahují koprin v nízkých koncentracích, nedostačujících k vyvolání otravy. Obecně se koprin vyskytuje u všech hnojníků. Nejvíce ho ale mají ty šedé.

Hodně však záleží na množství vypitého alkoholu a houbách, které jíte. Takže se to nevyplatí riskovat. Nakonec je to otázka priorit. Co je důležitější: bouchnout sklenicí během hostiny nebo vyzkoušet nové jídlo?