Kdy opadávají javorové listy?

Kandidát biologických věd L. SEMAGO. Foto I. Konstantinov.

Věda a život // Ilustrace
Věda a život // Ilustrace
Věda a život // Ilustrace
Věda a život // Ilustrace

Podzimní vítr několik dní po sobě hnal nekonečná hejna nízkých šedých mraků jedním nebo druhým směrem. Studené deště se lily a lily z jejich naběhlého lůna a země neměla kam dát přebytečnou vodu, ani stromy ani tráva ji nepotřebovaly. Houby vlhkostí ztěžkly a vysoké bělonohé muchovníky se pod tíhou vlastních klobouků zlomily vejpůl.

Ale nakonec jednoho večera místo deště začaly v lese kroužit „bílé mušky“, které beze stopy zmizely, když se dotkly větví, listí, jeleního paroží a mokré země. Pak, na druhém konci mýtiny, jako by se rozsvítilo okno: zlatorůžové světlo obkreslovalo jasnou oblohu a shora do něj z modrošedé záclony sestupovalo planoucí slunce a spalovalo úlomky z posledních mraků s bezdýmným ohněm. První jasná noc byla tichá, studená a hvězdnatá, a jako by se beztížný prach vzdálených hvězd usadil před úsvitem na visící trávě: noční mráz vyždímal ze vzduchu suchý mráz a z něj se obrátila velká mýtina v jelením lese. bílé a matně jiskřící.

Jakmile ale slunce nového dne vyšlo nad stromy, vzdálený okraj mýtiny se rychle začal zelenat a štíhlé javory kolem se začaly žhavě lesknout. Věřilo se, že nyní, zahřátí teplými paprsky, budou držet svou vážnou a zářivou krásu na větvích, že spolu se všemi stromy oslaví zlatý podzim.

Dopadlo to ale úplně jinak. Začal normální každodenní život v lese. Poblíž mechem porostlého pařezu vylézaly ze spletité trávy v těsné skupině medové houby. Šedé, drsné kloboučky hub, jako přes noc chlazené hřbety myší, se tiskly těsně k sobě, aby se zahřály. Dvě berušky vylezly na pařez a na popraskaném konci se třpytily jako šarlatové kapky. Někde v dálce začal na svou „kovárnu“ klepat datel. Pak stejným směrem přiletěla za borovicemi vrána a tiše si prohlížela místa nočních turnajů jelenů. Každé mávnutí silných křídel černého ptáka bylo doprovázeno elastickým hvizdem a z jednoho z nich se krajní javor, ozářený ranním sluncem, mírně zachvěl a shodil svůj první list. Lehký jako ptačí pírko, jemný jako okvětní lístek lesní jabloně, když padal, sotva se druhého dotkl, odnesl ho s sebou a oba leželi trochu dál od sebe, aniž by rozdrtili stéblo trávy. A pak, kymácející se v letu, narážející do větví a větviček, začali jejich sousedé padat. Čím více podzimní slunce hřálo, tím hustěji padalo listí ze všech javorů a datel, ať spěchal, jak spěchal, je nestihl spočítat a ztratil cestu na třetí nebo čtvrtý úder. Žluté kruhy na bázi tmavých kmenů se rozšiřovaly a zhušťovaly a na vrcholu zůstávalo stále méně listů. Tiché javorové listy ohlašovaly jasné babí léto.

Houby, dvě berušky a macešky byly pokryty světlými javorovými listy. Štěnice znovu vylezly na slunce a také medové houby, které se druhý den staly dospělými houbami, a jezevec pomohl květině vidět oblohu. Zvíře v noci důkladně a pomalu nabíralo celé hromady čerstvé podestýlky a strkalo je do své díry, kterou předtím vyvětralo, přičemž starou, potlučenou podestýlku vyhodilo. V zimě nebudete spát nikde, ale na bujné posteli.

Když pak studený listový vítr obnaží břízy a duby, listí bude ještě více, ale jezevec už v ten čas nemůže doufat, protože místo suchého a měkkého lože bude muset sbírat suroviny, které stát se v podzemí ještě vlhčí. Možná je to jen náhoda, ale téměř všechna jezevčí „města“, která znám ve voroněžských lesích, jsou vykopaná tam, kde rostou alespoň dva nebo tři javory. Pravda, kromě borových výsadeb a stepních osikových keřů nemáme žádné lesy, kde by nebyly javory. A kde nejsou břízy ani javory, není pravý zlatý podzim. Listy olše a jasanu zelenají, na listu osiky vždy zůstává zelená skvrna, dub nemá čistotu a jas – jen javory jakoby vyměňují svou zeleň za světlo slunečních paprsků. A když se na nebi rozzáří první hvězdy, pomalu, jako druhý úsvit, jejich zlaté roucho zhasne ve tmě.

Dny plynuly, vítr vlétl do lesa, ale nerozdmýchal obrovské javorové ohně, nepřidal k nim plamen, ale zdálo se, že je uhasí, trhá listí a rozprostírá je po cestách a smete je do starých hraničních příkopů. , zaplňující příkop černého kance a jelení stopy na pasekách. A po tom nepatrném mrazu uplynul sotva celý týden, když se obloha znovu zamračila těžkými chomáčovitými mraky a první hýl jaksi zmateně zahvízdal na holé javorové větvi. Les si však této ztráty nevšiml: místo javorů se žlutě rozhořely tisíce bříz, vzrostlé borovice v lese byly svěží a setřásly ze sebe zbytky červeného listí spolu se starým jehličím.

Les se připravoval na zimní klid, ale v kmenech silných javorů se stále třpytil život. Slunce hřálo a z nedávných náhodných ran, ze starých mrazových děr, které se pořádně nezacelily, začala kapka po kapce vytékat nasládlá šťáva a na tmavé kůře se rozprostřela vlhká skvrna. Javor má tedy v zimě méně úplného odpočinku než ostatní stromy: pouze dva nebo dva a půl měsíce.

V našich lesích je tento strom s krátkým, měkkým a zvučným názvem „javor“ nejstatečnější. Odvážný, protože bez čekání na příchod jara, v jednom z posledních zimních tání nebo prostě zahřátí pod paprsky únorového slunce ze sebe setřese svou strnulost. V jádru kmene je ještě mrazivý chlad a silná čerpadla kořenů už po něm ženou nasládlou šťávu vzhůru. Jezdí takovou silou, že píchnutí špendlíkem okamžitě způsobí, že se na šedé kůře objeví průhledná kulička. Roste, mění se v kapku a v malém potůčku stéká do vlhkého sněhu. V chladném vzduchu rostou na zlomených větvích zakalené rampouchy – sladké javorové bonbóny. A pokud v noci opět udeří zimní mráz a kmen se zase ochladí, kořeny nepřestanou fungovat. Každou větvičku je totiž potřeba naplnit šťávou, aby se pevné sevření šupin na poupatech trochu otevřelo. Jaro je za dveřmi.

Javor se od mládí nebojí chladu. Semena padají po pádu listů, někdy na sníh. A ve vlhkém sněhu, když absorbovala roztavenou vlhkost, tato semena klíčí a snaží se prorazit a zatlačit bílé špičky kořenů hlouběji do studené půdy. Komu se to podaří, rozvine pár listů s opravdovým teplem. Mladý javor s nimi zůstane celé léto a ve strom se začne měnit až ve druhém roce života. U stromů se to často stává: z velkého semene přes léto vyroste něco, co připomíná nenápadné stéblo trávy, zatímco v nějakém plevelu, z ničeho, z máku vyroste skoro strom.

Javor v otevřeném poli je rozložitý, pařezovitý strom. Nejčastěji jej však tvoří dubová družina. Spolu s lípou mu slouží jako kožich, bez kterého se pod horkými nebo studenými stepními větry cítí nepříjemně; zakryjte zem svěžími, měkkými listy, aby byly dubové kořeny v teple. A jejich vlastní kořeny se zdají být vůči mrazu necitlivé.

Když kvete javor, včely a čmeláci zapomenou na všechny ostatní květiny: kolem stromu pokrytého sladkými žlutými květenstvími visí ve vzduchu po celý den živá, bzučící svatozář. Včely pracují na kvetoucích javorech rychle, snadno a jaksi vesele: v každém květu je otevřená kapka nektaru, téměř medu – vezměte, vypijte! Takto javor štědře platí za pomoc včel. A bez ní by javorová linie přestala. Vítr mu zde vůbec neprospívá, jako například bříza, olše nebo borovice.

Kvetoucí javor a stůl pro veverku. Červeno-šedé zvíře, které se drží na špičkách pružných větví, okusuje otevřené květiny. Uvědomují si chuť javorového květu pouze veverky a včely? Jako děti jsme se každé jaro těšili na javorovou „kaši“ a jako první jsme tuto pochoutku vyzkoušeli. Datel a brhlíci milují javorovou šťávu a vědí, jak ji extrahovat, a další lesní ptáci se k nim přidávají, aby ochutnali jarní nápoj. Strom pak snadno zahojí drobné ranky po datlech a míza na slunci zhoustne na sirup. Tato bezplatná pochoutka bude ve dne i v noci přeplněná šestinohými lesními mlsouny: mouchami, komáry, motýly, mravenci.

Veverka si z javoru bere možná víc než ostatní: šťávu, květy a semena. Semena neskladuje pro budoucí použití, ale brzy na jaře, když vyklíčí, je vytáhne zpod sněhu. A myší kmen kousek po kousku najde a loupe tato semínka pod sněhem. Brhlík je na zimu vmáčkne do prasklin v kůře na různých místech, trčí jen křídla. Ze všech zvířat a ptáků milují hýli javorová semena. Ale strom našel způsob, jak zachránit úrodu před těmito opeřenými parazity: jakmile vletí do našich lesů, javor shodí své okřídlené plody – „chrláky“.

Zdá se ale, že javor už nikomu neposkytuje žádné služby a obejde se bez pomoci druhých. Pod javorem nikdy nejsou rusuly, lišky, řádky ani jiné houby – ani dobré, ani špatné. Jen zimní penízové ​​houby se nějak daří narůstat na jeho kmen zmrzačený poškozením mrazem.

Mezi nenasytnými šestinohými ničiteli našich lesů nejsou žádní milovníci měkkých, něžných javorových listů. Javory zůstávají nedotčeny na těch nejničivějších místech, kde jsou aktivní rolníci, bourci, zlatokřídlí a corydalis, kteří svlékají duby donaha. Na podzim tedy opadávají široké listy bez jediné vady.

Javorovou kůru neohryzává ani z mladých stromů jelen nebo los – zvířata, kterým je hořkost lhostejná: kůra má přímo palčivou chuť. Nikdo nemá rád ani javorové dřevo. Datel se v ní občas snaží vybudovat prohlubeň, ale jakmile rozbije běl, práci vzdá. Suchého stromu se nedotkne hmyz, který v hordách napadá umírající borovice, duby a topoly. Bezmocné jsou proti němu i houby, které zaživa ničí jiné stromy.

Jedním slovem, příroda poskytla javoru silnou ochranu, za kterou si od něj bere věčnou daň – šťávu a nepřehlédnutelnou krásu.